Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
O bratislavskej extrémne metalovej obskúrnosti 0N0 som sa tu párkrát rozpísal rozsiahlejšie a než tu robiť výcuc z už napísaného, pripomeniem len potrebný základ. Trojica pôsobí v zložení Twisted (gitary, vokály, programovanie), Acidmilk (vokály, gitary) a Sarkast (vokály). Ich bývalými/paralelnými podnikmi sú NONPROLIFIC a NEOBLIVION, ktorých psychedelický a technicky podaný death/grind, resp. industriálny death/grind predstavuje to najlepšie z ako keby dobre sa ukrývajúcej a určite neveľkej časti tunajšej scény, ktorá na vec ide s prístupom „extrémne, ale nie ortodoxne a tradicionalisticky). Spomenúť možno aj blackmetalových CRESSET, hoci nesporná temnota, ktorá tvorí súčasť hudobnej tváre 0N0, mi nejako čiernokovovo ani nepripadá.
V poradí tretí album „Unwavering Resonance“ im vyšiel 20. júna u The House Of What You See Records, ktorí zo všetkého najviac pripomínajú vlastnú značku hudobníkov a ak sa nemýlim, popri digitále by album mal byť k dispozícii na vinyle. Obsahuje štyri kompozície, „Clay Weight“ (12:13), „Shattering“ (5:13), „Unwavering Resonance“ (9:48) a „Wander The Vacant Twilight (9:08)“. Úvodná vás pohltí rozsiahlym časoovým rozpätím, pripravte sa teda na to, že album je o skladbách, nie o pesničkách. Je to valivá, rozviata ťažká a zároveň atmosférická „náladovka“ v duchu industriálne ladenej doom/deathmetalovej psychedélie plnej trhajúcich tónov gitár, nad ktorými znejú na jednej strane zlovestné, na druhej éterické harmónie a hrdelné vokály si to rozdávajú s chorálmi mimo tohto sveta. Pozoruhodná hra s rytmami, kde pod ťažkým, pomalým kobercom gitár a vokálov neraz zúrivo klepú bicie, hovorí o tom, že nahrávka má množstvo vrstiev, ktoré objavíte až po viacerých vypočutiach.
Nasledujúca „Shattering“ je v porovnaní s prvou skladbou priam rozzúrený nárez, doom/death mierne ustupuje rýchlemu, ale polámanému technickému death metalu, kde je do vrstiev psychedelických zvukov zabalené množstvo disonantných postupov, v prípade ktorých mám pocit, že je ich viac než predtým a 0N0 sa celkom úspešne ladia na vlnu spustenú viacerými uznávanými bádateľmi v hudobných končinách pološialenej hrôzostrašnosti, otvárajúcich portály do dimenzií zo zlých snov. Niečo podobné tu u nás robia snáď len CEREMONY OF SILENCE a poteší, že 0N0 ako keby sa sem pokúšali preniknúť z inej strany, čo vo výsledku dáva hneď dva originálne spolky s „prstom na tepe súčasného temného metalu“. Na tomto mieste s rozborom tohto zaujímavého diela skončím, zvyšok si objavia poslucháči. Upozorňujem, že je to ťažký, poslucháčsky náročný materiál, pri opise ktorého sa do klávesnice tlačia aj pojmy ako djent a všeličo iné. V každom prípade sa oplatí ním prehrýzať, nepôjde to ľahko, 0N0 sú ďaleko od klasického (nech už si pod klasickosťou predstavíme čokoľvek) extrémneho metalu, z toho neklasického mi nič nepripomínajú, ledaže by som sa vrátil k už dávnejšie spomenutým možným dávnym inšpiráciám, ale je rok 2022 a od predošlých nahrávok sa zase o kus posunuli.
Ťažký materiál, na vstrebanie potrebuje veľa vypočutí a aj chuť popasovať sa s ním, pre to, aby poslucháča „porazil“, toho robí dosť. Ale je fakt, že nespomínam si na nikoho, kto by tu u nás extrémny metal takto krútil, ohýbal, vrstvil a pretváral do novej formy.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.